Beseda s disidentkou Kamilou Bendovou: Někdo to dělat musel
Ve čtvrtek 23. listopadu navštívila holešovské gymnázium významná disidentka, spolupracovnice Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Kamila Bendová, manželka již zesnulého signatáře Charty a politického vězně Václava Bendy. Pro studenty semináře Moderní svět v souvislostech a pro všechny další zájemce o moderní dějiny a lidskoprávní situaci v naší zemi v období komunismu si přichystala přednášku s názvem Co je totalita.
Své posluchače paní Bendová nejprve seznámila se základními pojmy z období normalizace a interpretovala je skrze konkrétní situace v jejím životě. Rozpovídala se proto o komplikacích spojených s cestováním, o kádrových posudcích, o návštěvách StB na Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde byla zaměstnána, o absurditě voleb, kam lidé chodili jen ze strachu. Zmínila také situaci církve, s jejímž disentem byla v období komunismu ve styku.
Spolu se svým manželem Václavem Bendou se oddaně věnovala práci pro Chartu 77 a pro VONS. Jak sama říká, někdo to dělat zkrátka musel. Vznik Charty 77 připisuje reakci na zatčení undergroundové kapely The Plastic People of the Universe. Za pozoruhodnou skutečnost pokládá odlišnost pohledů chartistů na politiku či víru, a přesto mimořádnou schopnost se dohodnout. Vyzdvihla také úlohu manželek disidentů a neustálou potřebu žít i v náročných podmínkách co nejnormálněji a nejlidštěji.
Podstatné bylo poukázání na mstivost režimu vůči svým odpůrcům. Ta se projevila například v tom, že paní Bendová sice byla na fakultě UK zaměstnaná, ale nesměla vést přednášky ani usilovat o vyšší titul, protože nevyvěšovala praporky v období určených svátků. Její syn nebyl přijat na vysokou školu, ačkoli mu na základě úspěchu ve středoškolské olympiádě měly být prominuty přijímací zkoušky. Její dcera nedostala státní povolení podniknout se třídou túru na hranice NDR. Doma měli navíc na telefonu odposlech. Nasazen na ně byl i agent. Nevyhnula se jim ani náhodná domovní prohlídka, ukrývané fotografie a díla samizdatu se však paní Bendové podařilo zatajit.
Na konci přednášky studenti kladli paní Bendové mnoho dotazů a ona ráda a otevřeně odpovídala. Zavzpomínala na atmosféru 17. listopadu, na Václava Havla a na dopisy manželovi do vězení, v rámci nichž si museli vytvořit vlastní dorozumívací slovník. Na otázku, zda na komunistické diktatuře spatřovala i nějaké pozitivum, odpověděla jednoznačně: Ne. Tuto oblast také označila za svoji velkou bolest, že totiž nikdy nedošlo k jasnému odsouzení a zavržení komunismu a jeho režimu, tak jako se celosvětově podařilo odsoudit například fašismus. Přitom se jedná o režim, který zatím vždy skončil pouze několika rozkazujícími jedinci.
I přese vše, co si s manželem prožila, ve svém srdci nechová žádnou zášť vůči lidem, kteří jí způsobili trápení. Jako zločinný považuje především totalitní režim jako takový, ale ne jeho přívržence, kteří často jednali ze strachu a pod tlakem. Dle ní byli v tomto společenském systému nesvobodní fakticky všichni a báli se i ti výše postavení. Ze závěru besedy ovšem vyznívá především optimismus. Dnes žijeme v demokracii, v bezpečné zemi a s možnostmi, o jakých se lidem v totalitním režimu mohlo pouze zdát. Máme se skutečně dobře a z velké části právě kvůli odvážným jedincům, jakými byla a je Kamila Bendová.
Radek Večeřa